Podobně dnes na manželství rezignujeme a říkáme, že když se máme rádi, žádný specializovaný obřad nepotřebujeme, jsme zkrátka spolu a dost. Rozumově je to nerozbitné a znovu a znovu si logicky odůvodňujeme racionalitu tohoto kroku. To, aby nám nějaký strýc na úřadě s medailí kolem krku třásl rukou a recitoval báseň, to tedy opravdu nepotřebujeme. Jenomže pozdě v noci, když se probouzíme a nemůžeme spát, jakoby nám cosi chybělo. Všichni snoubenci i my, jejich přátelé, totiž potřebujeme, aby se kmen sešel, aby byly rozeslány wampumy s oním dovoluji si oznámit, abychom se oblékli do specializovaného oblečení, aby nevěsta přišla v bílých šatech, ověšená šperky a nastrojená, tak jako vždycky a tak jako kdysi, abychom se při svatebním pochodu všichni postavili a nechali nevěstu projít středem, aby kněz pronesl řeč, kterou si nebudeme pamatovat, abychom slyšeli slib a viděli polibek, abychom přijali Tělo a Krev Páně - co s tím má rozum dělat? Abychom, tak jako před stovkami tisíci let, předali dary, byli pohoštěni a pak se věnovali tanci, a abychom večer všichni usínali s vědomím, že něco starého skončilo a něco nového vzniklo. Že se země rozpukla, staré pohltila a nové porodila, že jsme slyšeli z jejích hlubin tiché ševelení bubnů, že jsme se my sami, otrlí manželé a manželky, při svatebním slibu drželi za ruce a běhal nám lehce mráz po zádech.